V dnešní době už je řidičák nezbytností. Hlavně kvůli práci (pokud teda nemáte svoje pracoviště doma nebo ve městě, ve kterém žijete). Můžete jezdit kdy chcete, kam chcete, nemusíte se spoléhat na lidi nebo spoje hromadné dopravy a taky už nebudete řešit, že si nemáte kam sednout.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli si papíry udělat nebo ne. A upřímně? Panoval ve mně strach.
Nakonec mě přítel přemluvil a do autoškoly jsme se přihlásili oba.
Hodiny teorie byly zajímavé a bavily mě, ale u jízd už to bylo horší.
Za volantem jsem byla nervózní a v hlavě mi létala spousta myšlenek.
Co když někde nabourám? Všichni už to určitě několikrát zkoušeli a já budu vypadat jako idiot. Co když na to prostě nemám talent? 
Každá myšlenka ve mně vyvolávala větší pocit strachu a nejistoty.
Jenže nemohla jsem to vzdát, aniž bych to zkusila. Všichni z  toho mají nervy nebo ne?

Dny ubíhaly jako voda a zkoušky se nezadržitelně blížily. Nevěděla jsem, jestli mám být šťastná nebo se bát. Každopádně jsem to chtěla mít za sebou.
Bohužel mi štěstí nepřálo napoprvé a dokonce ani napodruhé. Dvakrát jsem neprošla teoretickou zkouškou, takže mě k jízdám nepustili.
Nejspíš za to mohl stres. V práci jsem se dřela jako mezek, tam mi nakládali spoustu práce, kterou cizinci odmítali dělat.
Však proč ne? Vždyť holka, na pohled vážící 40 kg i s postelí, hravě unese bednu o stejné hmotnosti jako je ona sama.
Domů jsem chodila vyčerpaná, unavená a na učení jsem v takové situaci ani nemyslela.
Tak proč jsem zkoušky nakonec udělala?
Dala jsem výpověď. Zdraví mám přece jen jedno a nechci si ho zničit někde, kde to nikoho z vyšších nezajímá.

Říká se: "do třetice všeho dobrého" a možná to v tom taky hrálo nějakou tu roli.
Když už byly oba testy úspěšně za mnou, všechno najednou odpadlo a já nemohla uvěřit, že jsem to zvládla. I přítel prošel a tak jsme měli dvojitý důvod k oslavě.
Ještě ten den jsem obvolala pár lidí z rodiny, kteří nám srdečně gratulovali.


Jaké máte vy zkušenosti s autoškolou, popřípadě, chcete si dělat papíry?
Budu ráda za zpětnou vazbu. :)